Blízkost v našem životě

Blízkost v našem životě

Co pro nás znamená blízkost v našem životě? Jakou má pro nás hodnotu? Jakým způsobem ji prožíváme, vyhledáváme, projevujeme, přijímáme? Jaké místo zaujímá v naší existenci? Je pro nás významná, samozřejmá nebo nepodstatná?

První setkání s blízkostí zažíváme jako děti prostřednictvím lásky a péče od naší matky. Tato projevená či odepřená blízkost je naprosto zásadní pro naše další bytí ve vztazích, které s časem přichází. Přirozená a přijímaná blízkost je základním předpokladem k vytvoření našeho vztahu k sobě a ke světu. Našeho očekávání života, ke kterému můžeme cítit důvěru, jistotu, bezpečí. Ve kterém máme své nezastupitelné místo a jsme otevření k navazování vztahů, které jsou pro nás inspirací, kde můžeme být sami za sebe a zároveň s druhými. Ve vztahu, ve kterém je nám umožněno se svobodně projevovat a růst. Ve vztahu, který je založen na spolupráci, nikoliv konkurenci, ve kterém je rozhovor nezastupitelným projevem vzájemné komunikace. Jinakost partnera je vnímána jako obohacení našeho vlastního pohledu na svět. Intimita je přirozenou součástí našeho vztahu, je přijímána a dávána. Ve vztahu, ve kterém se v nově utvořeném " my" zcela nerozpustí naše "já". Kde autenticita a otevřenost je brána jako jediná cesta, která vede k naplňujícímu vztahu.

Absence této bazální blízkosti v době našeho raného dětství výrazně ovlivní náš postoj k sobě, druhým, k životu. Blízkost a důvěra je nahrazena obrannými mechanismy, které jsme si vytvořili, abychom přežili v tomto nehostinném světě. Jedním s nich je agresivita, boj, útok. Útočím, abych nebyl zraněn, nevěřím nikomu a ničemu, život vnímám jako jedno velké nebezpečí, ve kterém pouze silnější vyhrává.

Druhou variantou obrany je únik od sebe, ze života, který je pro nás zraňující. Upozadíme sami sebe ve snaze zalíbit se ostatním či se staneme pro druhé neviditelnými. Snažíme se všem zavděčit, do ničeho se neplést, nevyvolávat konflikty, přizpůsobit se, ponížit se, sklonit hlavu, utéct. Pokud jsme ve vztahu, zaujímáme pasivní, submisivní roli. Naše touha po blízkosti je vykoupená popřením naší vlastní důležitosti, našich potřeb, snů, tužeb. Jsme nastaveni jako pouhé prostředky k uspokojování potřeb druhého. Sebe vnímáme jako nepodstatné loutky, jejichž život dobrovolně svěřujeme do rukou druhých, silnějších, významnějších.

Naše obrany vytvářejí náš postoj k blízkosti. Blízkost je buď vnímaná jako něco ohrožujícího, proti čemu je potřeba se vzepřít svou tvrdostí a silou, nedovolit jí, aby vstoupila do našeho života nebo snahou získat jakoukoliv blízkost popřením své vlastní hodnoty, lpěním i na patologickém, tyranském, ubližujícím vztahu, který pro nás představuje iluzorní představu blízkosti dvou lidí.

Možná v tom částečně poznáváte svoje vlastní obrany, vaše prožívání vztahů, vaše útoky nebo útěky. Možná si říkáte, ano takto mám, v mém dětství jsem nezažil ani náznak blízkosti. Jsem takový, jaký jsem, protože...Bojím se blízkosti, nepotřebuji blízkost, dokáži bez ní žít.

Není to však další obrana? Není to strach zraněného dítěte? Není to strach přiznat si, že po ní toužím, že ji chci poznat, zažít?

Vždyť naší přirozeností je prožívat blízkost, žít blízkostí, umět ji dávat i přijímat.

Nyní přichází na řadu ta nejdůležitější, opomíjená a řekla bych téměř před námi schovaná až skrytá otázka, která se neptá na to, co bylo a nehledá odpověď v minulosti. Otázka, která se rodí v naší přítomnosti, která vyvěrá z našeho nitra. Jednoduchost této otázky je až zarážející, že nás ani nenapadne si ji položit.

Jakou prožívám blízkost k sobě samému?

Jsem sama sobě blízká? Jak tu blízkost cítím? Co pro mě blízkost sama k sobě znamená? Důvěřuji sama sobě? Mám se ráda? Dokážu být se svoji vlastní samotou? Je mi blízké, kým jsem?

Skrze hledání odpovědi nastoupíme cestu sebepoznání, porozumění sobě samému. Najdeme odvahu stát se tím, kým si přejeme být. Podpoříme to, čeho si na sobě ceníme a změníme to, co nám neumožnuje milovat plně sebe samého. Své slabosti a strachy začneme vnímat jako výzvu k proměně. Budeme růst sami v sobě. Probuzení a otevření se blízkosti k sobě samému, důvěra a láska k sobě a svému životu nám umožní zažívat blízkost v našich vztazích. Přirozeně, vědomě a plně.

Pokud máme v sobě ukotvenou blízkost, máme se rádi, jsme k sobě laskaví, naše chyby jsou pochopeny a jsou prostředkem ke změně, vnímáme sami sebe jako nikdy nekončící tvůrčí proces, ve kterém jsme sami sobě vizionářem a vykonavatelem zároveň, pak máme co nabídnout ostatním a nebojíme se obohatit náš život blízkostí druhého.

V blízkosti druhého se zrcadlí naše vlastní blízkost!