Jak si zachovat optimismus v současné době?

Život, tak jak jsme ho dříve znali a každodenně osobně prožívali, nenávratně zmizel z naší přítomnosti. Život, který byl rutinní a více méně předvídatelný, plynoucí den za dnem skrze běžné povinnosti, prožívané radosti a starosti, plánování osobních a společenských aktivit, cestování, střídání období osobních a vztahových úspěchů a neúspěchů, se zhroutil nástupem neočekáváného a do té doby neznámého covidového onemocnění.

Nikdo nepředpokládal takovou intenzitu, sílu, rozsah a délku nově prožívané krize, která otřásla a otočila náš život vzhůru nohama, s krutostí valící se laviny napříč životy všech generací a národů.

Zprávy o vysokém počtu úmrtí a nutných omezeních, ochranných opatřeních, rozporuplném přístupu k očkování vyvolávalo konflikty mezi blízkými, v práci, ve společnosti.

Náš dříve mnohdy až stereotypně plynoucí život, který nám poskytoval pocity jistoty, bezpečí a stability ve své pravidelnosti a nezměnitelnosti přestal existovat.

Komplexnost této krize nás uvrhla do naprosté a nepřirozené izolace, která přinášela do našeho poklidného života zvýšené napětí, úzkosti, hádky, nervozitu i tam, kde osobní, rodinný, pracovní a společenský život probíhal téměř harmonicky. Izolace intenzivně prohloubila a vyostřila již zažívaný nesoulad a krize ve vztazích, ze kterých nebylo možné uniknout do jiných aktivit.

Tato prudká změna našich životů bez jasného a brzkého konce zasáhla všechny věkové kategorie a přinesla do našich životů chaos, strach, ztrátu přirozeného kontaktu s našimi blízkými a přáteli. Bolest prožívaná s úmrtím rodinných příslušníků a přátel byla ochromující díky nemožnosti důstojného rozloučení. Strach dříve nepoznaný - o fyzické zdraví v důsledku covidového onemocnění nebo odložením plánovaných operací a léčby - podpořil prožívání a nástup úzkostných a depresivních onemocnění, se kterými jsme neměli dřívější zkušenosti a to v důsledku dlouhodobé izolace i u dětí a dospívajících. V neposlední řadě se nás zmocnil strach ze ztráty zaměstnání, snížení platu nebo úvazku a vzniku existenčním problémů v budoucnosti.

Náš dřívější způsob života byl na dlouhou dobu paralyzován a uzpůsoben nutným opatřením a nemožností zažívat aktivity, které pro nás byly zdrojem radostných, příjemných a sytících prožitků, které nám pomáhaly plnit naše nezbytné povinnosti a překonávat běžné krize života.

S postupným rozvolňováním opatření, která nás uzavřela do izolace od okolního světa, se s úlevou začal vracet s mírnějším omezením náš život zpět. Děti se vrátily do škol a ke kamarádům, mohli jsme opět pracovat ve svých kancelářích, sportovat, společensky a kulturně žít, cestovat. Odpočinout si jeden od druhého, vyjít z vězení našich domovů a prožívané ponorky a napětí, která izolace do blízkých vztahů přinesla.

Začali jsme se adaptovat na změny, které covidová krize přinesla a které v našich životech pravděpodobně již zůstanou. Uvědomili jsme si důležitost péče o naše fyzické a psychické zdraví a zaměřili jsme se na kvalitu prožívání našeho života.

Tento znovu prožívaný klid a nově nastolená stabilita však netrvala dlouho a opět nás zasáhlo ohrožení v podobě války s Ukrajinou. Zprávy přinášely další informace o úmrtích nevinných lidí, okupaci, nebezpečně blízko od našich hranic probíhající válce.

Pozvolný návrat do běžného života a naděje, že nejhorší je konečně za námi, se rozplynul s příchodem prvních zpráv o válečném konfliktu a zasáhl nás další emocionální vlnou ohrožení, ztrátou bezpečí a jistot.

Náš život byl vystaven časově náročným a brzy po sobě jdoucím krizím, které vstoupily do našich životů nečekaně a bez našeho přičinění. To v každém vyvolává strach, obavy, úzkosti, že nemáme kontrolu nad svými životy. Nebezpečné situace se dějí beze smyslu, varování, možnosti je změnit. Jsme odevzdáni osudu a jediné co můžeme dělat je přizpůsobit se změnám, které můžeme jen minimálně nebo vůbec ovlivnit, smířit se s tím, že život je nevyzpytatelný a proměnlivý. I přesto a možná o to významnější je naše potřeba dál žít a tvořit svůj život bez ohledu na to, že mnohé vnější situace se dějí a jsou neovlivnitelné naším aktivním přístupem k nim.

Je vůbec možné po těchto zažívaných krizích si zachovat optimismus? Je vůbec záměrem života žít stále v optimismu? Co to vlastně znamená? Není to spíše popření reality, kterou žijeme? Není optimismus v životě další falešnou iluzí stejně jako život, který je možné mít pod kontrolou?

To co se děje kolem nás a jakou skutečnost žijeme, je z velké části námi nezměnitelné, reagujeme na situace, které k nám přicházejí, ovlivňují náš osobní život, život našich rodin na všech úrovních bytí.

Nezastavíme nepříznivé a ohrožující situace, které se dějí ve světě, které vyvolávají krize, nutnost opatření a nečekaných změn. Tvoříme však vlastní reakce na to, co k nám přichází z vnějšího světa. Hledáme své vlastní postoje, náhledy, přijetí, hledáme své vlastní místo v proměnlivém dění světa.

Žít v přítomnosti znamená - být v kontaktu s děním kolem nás a vědomém tvoření vlastního života, vyrovnání se s důsledky náročných situací, hledání možností, jak v tom mohu být a žít svůj život. Usilovat o nastolení souladu a rovnováhy s laskavostí vůči sobě a druhým.

Srovnat si priority, opřít se o významné hodnoty našeho života, hledat možnosti, které ve změněných podmínkách jsou uskutečnitelné a realizovatelné. Žít dál svůj život se vším co přináší. Jiný život nežijeme, než ten co máme.