Jaký mám vztah sám k sobě?

Psychoterapeutickou pomoc a podporu vyhledávají klienti z různých důvodů, v různém věku, s různými očekáváními, v různých životních situacích. Přicházejí s aktuálním náročným tématem (rozchod s partnerem, rozvod, úmrtí blízkého, rodinné problémy, ztráta zaměstnání...) nebo s dlouhodobými a psychicky vyčerpávajícími situacemi (generační rodinné krize, závislosti v rodině, starosti o nemocné a stárnoucí členy rodiny, nenaplněné rodičovství, osamělost...).

Někteří klienti mají zkušenosti s úzkostmi, depresemi, panickou atakou již od dětství a dospívání a opakovaně se vrací do terapie, když je jejich životní situace obtížná a potřebují znovu nastolit klid a příznivější směr ve svém životě. Někteří klienti až v dospělém věku poprvé prožili panickou ataku, nástup úzkostných nebo depresivních stavů v důsledku prožitého traumatu, nečekaných a nepříjemných změn, tragické události, smrti milované osoby, v období rozvodu, po vyslechnutí těžké zdravotní diagnózy...

Svému nynějšímu životu příliš nerozumí, cítí zmatek, vyčerpanost, pocity viny, selhání, nepochopení, nemožnosti navázání nebo udržení blízkého a láskyplného vztahu. Přítomný život prožívají jako skličující, nesmyslný, prázdný, nenaplněný, smutný, bezvýchodný.

Klient, který se vrací stále ve svých myšlenkách do minulosti, vzpomínek, prožitých situací, které by rád změnil, kdyby to bylo možné, prožívá smutek, lítost, zoufalství a sebelítost je více ohrožen depresivním psychickým stavem.

Klient, který se trápí představou budoucnosti, kterou nahlíží do detailů katastrofických scénářů, prožívá svůj život plný úzkostí, strachu, zažívá panické ataky. Více než deprese prožívá úzkostné psychické stavy.

Daseinsanalytická psychoterapie vychází z temporálního chápaní času. Nejvýznamnější je naše přítomnost, prožívání života "tady a teď", ve které je ovšem zahrnuta naše podstatná minulost a přítomnost je otevřená přicházející budoucnosti. Jinými slovy, co se děje "tady a teď" se dělo "tehdy a tam".

Prožívat spokojený a naplňující život v přítomnosti, je nejdůležitější a nezbytné pro naši jedinečnou existenci ve vztahu k sobě i k druhým. Pouze a jedině v přítomnosti žijeme a prožíváme náš celistvý život. V přítomnosti svůj život nahlížíme, emocionálně prožíváme, hledáme možnosti vedoucí ke změně našeho nespokojeného života, rozhodujeme se a pak uskutečňujeme nezbytné kroky vedoucí k proměně našeho dosavadního života.

Je to proces, který vyžaduje naši odvahu, opouštíme staré, známé, ale nefunkční programy, generačně předávané vzorce chování a přístupu k životu. Často přes nesouhlas druhých a s intenzivní obavou a strachem udáváme nový směr našemu životu.

Psychoterapie je bezpečným, důvěrným, přijímajícím a otevřeným prostorem. Je místem setkání dvou bytostí. Klienta, který vypráví svůj životní příběh, svoje obavy, strachy, sny a touhy a terapeuta, který naslouchá, klade otázky, vnímá emocionální prožívání klienta, co se děje v jeho aktuálním životě, mapuje rodinné vztahy, dětství a dospívání, bývalé lásky...

Vztahy, které tvoříme s druhými jsou nejčastějším tématem v psychoterapii. Partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, naplněné i nenaplněné, láskyplné i zraňující, svobodné i toxické, nynější i minulé. S klienty nahlížím kvalitu těchto vztahů, o čem daný vztah je, jaké v něm klient zaujímá místo, jak se v něm cítí, jak o vztah pečuje, jak ve společném "My" žije svoje jedinečné "Já".

"Být sám sebou a zároveň s druhými!"

Zdravý vztah dvou lidí je založen na společné práci, společné péči, vzájemné blízkosti a otevřenosti, vědomé a transparentní komunikaci. Jeden i druhý mají zodpovědnost za svou polovinu jejich vzájemného vztahu.

Ve zdravém partnerském i jiném vztahu je důležité zachování našeho jedinečného já, které má svou vlastní životní cestu, vlastní emocionální prožívání, sny, touhy. "My" je plynoucí řekou, je setkáním a blízkým prouděním dvou jedinečných pramenů.

V láskyplném vztahu jeden druhého nevlastníme, respektujeme životní osobní cestu druhého, vzájemně se inspirujeme, podporujeme, sdílíme své sny, touhy, životy. Vždyť pro námi vnímanou jedinečnost, odlišnost, emocionalitu, krásu druhého jsme zatoužili po společně prožívaném životě.

To, co nás okouzlovalo v blízké přítomnosti druhého a zrodilo touhu po láskyplném vztahu a spolubytí, by mělo zůstat ve vztahu stále přítomné.

Proč se tedy ve vztahu tak často vzdalujeme sami sobě až se sobě nakonec zcela ztratíme a rozpustíme ve společném "My"?

Naše existence umožňuje plně prožívat, tvořit, nahlížet, porozumět a měnit pouze jeden jediný vztah! Vztah, který máme sami k sobě. Všechny ostatní vztahy sdílíme, spolužijeme, prohlubujeme nebo opouštíme, milujeme nebo nenávidíme, jsou závislé na spolubytí a vzájemnosti.

Vztah číslo 1. Vztah sám k sobě.

Otázkou všech otázek, kterou vždy v terapii klientovi položím, je: "Jaký máte vztah sám k sobě? Jak sám sebe vnímáte? Jak blízký, laskavý, přijímající sám k sobě jste?"

Zatím jsem ani jednou neslyšela odpověď: "Mám se rád takový, jaký jsem. Věřím si, mám rád svůj život, lidi, ale i svoji samotu. Když se něco nepovede, tak se tím dlouho netrápím, hledám jiná řešení a ty pak zkouším realizovat. Vybírám si vztahy, kde mohu být sám sebou, respektuji druhé, dokážu druhé odmítnout, nemůžu mít všechny rád, ani já nečekám, že mě budou všichni přijímat a mít mě rádi...

Naslouchám smutným odpovědím: "Nemám vůbec žádné sebevědomí, nejsem si v ničem jistý sám sebou, nevěřím, že si zasloužím něco lepšího, bojím se, že zase selžu, že mě druzí odsoudí, strašně moc dám na hodnocení druhých, bojím se, že budu navždy sám, vím, že je to blbě, ale nedokážu to změnit, nevím jak, nerozumím sám sobě, nikdo mě nechápe, všichni jsou lepší než já..."

A v této chvíli klienta seznámím se záměrem, který do našeho terapeutického procesu vložím já. Mým záměrem, který bude vždy přítomen při našich dalších setkáních, je a bude, aby klient porozuměl sám sobě a díky tomu začal tvořit laskavý a blízký vztah sám k sobě. Stal se sám sobě tím nejbližším přítelem.

Přítelem, kterého umí mít doopravdy rád, ke kterému dokáže být laskavý, vnímá jeho potřeby, naslouchá tichému vnitřnímu rozhovoru, podporuje ho v realizaci jeho snů, odpouští jeho chyby, vede ho k porozumění a hledání nových možností, k tvoření vlastní životní cesty. Podpoří ho k odložení masek, rolí, které mu určili jiní, netrápí se hodnocením druhých, dovolí si žít svůj život autenticky, svobodně a plně zodpovědně s respektem a úctou ke své vlastní a bytostné existenci.

Co nám všem méně nebo více chybí, abychom mohli žít spokojený a autentický život? Sebevědomí, sebeláska, sebedůvěra, sebejistota, sebehodnota.

Co je sebevědomí? Vědomí důležitosti a významnosti své vlastní jedinečné existence.

Co je sebeláska? Laskavost, přijetí a mírnost projevovaná vůči sobě samému.

Co je sebedůvěra? Důvěra v sebe, která umožňuje tvoření vlastního života.

Co je sebehodnota? Můj život, moje bytostné "Já" je nezpochybnitelnou hodnotou ve své jedinečnosti.

Co je sebejistota? Moji jistotou je moje vnitřní prožívání, je mým kompasem, který ukazuje směr mojí životní poutě. Je tichých hlasem, který se rodí a promlouvá z hloubky mojí duše.

Úskalím tohoto poznání je, že v dospělém životě bez ohledu na věk téměř všichni zažíváme pocit vlastní nedostatečnosti, nelaskavosti, necitlivosti vůči svým potřebám, nejistoty, strachu ze změn, selhání, opuštěnosti, blízkosti.

Pokud toužíme po láskyplném vztahu s druhými a sami do vztahu vstupujeme s nepřijetím sebe samého, nevýznamností své vlastní hodnoty, neláskou k sobě, nedůvěrou v sebe, co skutečně hledáme ve vztahu s druhým? Jak mě může milovat cizí člověk, o kterého usiluji jako o partnera, když mu nabízím něco, co vůbec nemám ráda? Jak můžu po druhém chtít, aby měl rád někoho, koho sama odmítám? Jak vůbec můžu očekávat od druhého, že mi bude projevovat lásku, ačkoliv já vůči sobě žádnou lásku projevovat nedokážu?

O co tedy ve skutečnosti jde?

Do terapie nejčastěji přichází klient, protože není spokojený v nějakém vztahu. Buď vztah nemá, ale již dlouho po něm touží, po dalším náročném rozchodu, stále opakujících prožívání toxických vztahů. Pozoruje a žije svůj život pohledem, který směřuje ven. To jsme se naučili v dětství a je to pro nás přirozené. Dítě se učí poznávat svět kolem sebe pozorováním, tak se učí, jak reagovat na různé situace, které jsou pro něj neznámé.

V dětství jsme se naučili metodou pozorování svých blízkých, jak být v tomto světě, podle toho, jak v něm jsou ti druzí. Zda dítě bude svět vnímat jako bezpečné nebo ohrožující místo, zcela záleží na tom, do jaké rodiny se narodilo. Jak se rodiče vztahují k dítěti, k sobě navzájem, k druhým lidem, k životu, ke světu. Jsou to tedy primárně rodiče, kteří jsou zodpovědní za to, jaký vztah si dítě k sobě, druhým, ke světu vytvoří a s jakým se identifikuje.

Dítě se ztotožní s představou o tom "kdo je a jak zde má být" na základě přijetí hodnocení, které přichází opakovaně od jeho nejbližších a tento obraz o sobě samém ho doprovází přes období dospívání až do dospělosti.

Naše minulost je nezměnitelná, ale porozumění a pochopení našemu dětství a dospívání je nezbytným předpokladem pro uskutečnění změn v našem přítomném a dospělém životě.

Tím je myšlena a rozuměna v daseinsanalytické psychoterapii prožívaná přítomnost, ve které je obsažena naše podstatná minulost.