Již nejsem bezmocné dítě!

Náhled na klientův život je významný pro orientaci terapeuta v jeho rodinném systému, partnerských vztazích, profesní činnosti, zájmových aktivitách a současné situaci, kterou klient do terapie přinesl. Mapování života klienta, popis jeho života buď od přítomnosti k minulosti, nebo naopak nebývá jen formálním popisem. Terapeut je vnímavým pozorovatelem verbálního i neverbálního projevu klienta. Je schopen zachytit citlivá místa, která mohou být významná při hledání porozumění a pochopení klíčových témat a možností vyjasňující odpovědi. Již při prvním setkání po počáteční nervozitě se může klient otevřít sám sobě, usadit se hlouběji do svých myšlenek, vzpomínek, emocí.

V životě od našeho narození pobýváme v nějakém vztahu s někým. Prvním a základním vztahem, který žijeme, je vztah dítěte a rodičů.

Rodiče učinili rozhodnutí, že já se narodím jim, tímto rozhodnutím přijali také zodpovědnost nejen za svůj život, ale za život dítěte do doby než vyroste v dospělého a samostatného člověka. Rodiče mají plnou zodpovědnost za vývoj, péči, uspokojování potřeb svého dítěte, za to, jak se bude jako dospělý vztahovat k sobě, druhým, ke světu.

Dítě, když se narodí, tak prostě je. Je v blízkém vztahu samo k sobě a zároveň se emocionálně vztahuje ke svým rodičům, své rodině. Dítě má nezpochybnitelné právo na lásku a přijetí svých rodičů, bezpečí a stabilitu. Potřebuje cítit a vnímat, že je chráněno, milováno, přijímáno, že může s důvěrou prožívat a poznávat svůj život.

Pokud dítě vyrůstá v láskyplném, bezpečném, přijímajícím rodinném prostření, opouští rodinné zázemí s důvěrou v sebe a život, navazuje blízké vztahy, má zdravé sebevědomí, vědomí svých hodnot, plně přijímá zodpovědnost za svůj život a vztahy, neupřednostňuje druhé před sebou, vnímá a naplňuje své potřeby, nebrání se změnám, je ohleduplný k sobě i druhým, žije v souladu sám se sebou.

Často si kladu otázku, kolik dětí žije a nás dospělých pochází z rodiny milující, bezpečné, stabilní, respektující, podporující?

Dítě je bezmocné, nemůže mít za sebe zodpovědnost, za jeho život jsou plně zodpovědní rodiče. Dítě je zcela závislé na péči rodičů, nemá žádnou možnost o něčem rozhodovat, něco měnit, musí jen přežít život, do kterého se narodilo.

Dítě přežije nelaskavé, chladné, někdy až kruté rodinné prostředí, tím, že si vytvoří ochranný mechanismus, který ho nepustí do dalších emocionálních zranění. Do jisté míry se odstřihne od intenzivního emocionálního prožívání.

Jeho plné emocionální prožívání sebe i druhých je potlačené na úroveň, která již není pro dítě devastující, která umožní dítěti přežít život v rodině, která ho zraňuje tím, že svému dítěti odpírá lásku, přijetí, jeho bytostné právo na láskyplnou blízkost svých rodičů. Dítě miluje své rodiče a touží být jimi milováno. Bývá hluboce emocionálně zraňováno absencí rodičovské lásky.

Pokud dítě žije v láskyplné, bezpečné, stabilní, podporující a přijímající rodině, přirozeně tak prožívá svůj život a svět jako bezpečné místo. Rodiče sytí jeho potřeby bezpodmínečnou láskou a přijetím. Takové zdravé a stabilní rodinné prostředí umožňuje dítěti prožívat spokojené dětství, radost ze života, touhu poznávat nové, nebojí se změn, uchová si autentické prožívání života, přirozeně prožívá své emoce.

Projevovaná důvěra rodičů ho podporuje k větší zodpovědnosti a soběstačnosti. Jeho odchod z rodiny je přirozeným a očekávaným životním procesem. Již na počátku své dospělosti vnímá své potřeby, je si vědom své existenciální hodnoty, je v kontaktu se sebou i druhými. Dokáže sám sebe chránit skrze vědomé hranice. Má své sny a touhy. Plně přijal zodpovědnost za svůj život, a ta mu umožňuje dělat svobodná rozhodnutí, kterými svůj život proměňuje k vlastní spokojenosti. Stal se tvůrcem svého života.

Naopak dítě, které žilo v nestabilním prostředí, v atmosféře napětí, konfliktů, bez lásky, pozornosti, blízkosti, odmítáno, ponecháno ve své osamělosti, vstupuje do dospělosti s obavou a strachem. Svět vnímá jako nebezpečné místo, sám sobě se zdá nevýznamným, zbytečným, nevěří si, zpochybňuje sám sebe, bojí se blízkosti. V dospělosti prožívá v partnerských i jiných vztazích opětovné odmítání, nepřijetí, osamělost a zklamání.

Podstatná minulost, tedy naše prožité dětství a dospívání, o kterém jsme nerozhodovali a nemohli ho změnit, může být stále prožívána v našem přítomném životě. Přítomnost našeho života je blokovaná a paralyzovaná vytěsněnými traumaty a zraněními. To co zažívám tady a teď, jsem prožíval tehdy a tam.

Jaké dětství a dospívání jsme prožili ve své rodině, jak byly nebo nebyly syceny naše potřeby lásky, přijetí, bezpečí, stability, podpory, důvěry a jak se k nám rodiče vztahovali, jakým způsobem nás hodnotili, zásadně ovlivní vnímání sebe samého, vztahy, které žijeme s druhými, naše místo ve světě.

Dítě nezpochybňuje chování svých rodičů, které miluje a potřebuje. Zcela nekriticky se identifikuje s jejich určením: "Kdo je". Falešný sebeobraz je dítětem plně akceptován a přivlastněn. Rodiči stanovená identita dítěte je i nadále prožívána a hluboce zakořeněna v našem vědomí a postoji, který k sobě zaujímáme i v dospělosti.

Žijeme svůj život s falešným sebeobrazem a přesvědčením o tom, kdo jsme a kým bychom se měli stát. Neodložili jsme ochranné mechanismy, které jsou významné pro přežití dítěte, ale dospělého blokují v prožívání autentického života. Opakujeme rodinné vzorce chování. Náš jedinečný život je pouhou kopií životů našich předků. To, co žijeme "tady a teď" má přímou souvislost, s tím, co jsme žili "tehdy a tam". Žijeme náš přítomný život skrze svá dětská a nezpracovaná zranění!

Ochranné mechanismy a jejich vliv na náš dospělý život

• Útok - bývá obranným postojem častěji u chlapců. Z bezproblémového kluka se stane rváč, má problémy s chováním ve škole, chytne se špatné party, začne experimentovat s alkoholem, návykovými látkami, účastní se vandalismu. Dostane nálepku grázla, co roste do kriminálu.

Nikdo nevidí za jeho chováním volání zraněného dítěte. Ignorované dítě dostává konečně svou pozornost. I negativní pozornost je lepší než žádná. Často útočíme ze strachu, abychom nebyli zraněni. Mnohdy si vybere dítě vzor v agresivním rodiči, protože nechce se stát tím slabým, který je stále atakován agresivním chováním toho druhého.

V dětství zažívá strach a zoufalství, že nemůže slabému rodiči pomoct, že musí jen tiše přečkat až konflikt ustane a vztek agresora brzy přejde. Vnitřní konflikt se pak může změnit v nenávist a opovržení slabým rodičem, který si to nechal líbit a nijak se nebránil.

V dospělosti bývá stále ve střehu a napětí. Připravený zaútočit a bránit se. Vyvolává konflikty a udržuje druhé v atmosféře strachu. Komunikace s ním je velice náročná, je velmi citlivý na jakýkoliv projev nesouhlasu nebo kritiky, okamžitě jde do útočné pozice, ztrácí kontrolu nad svým chováním, často přechází do urážení, ponižování a zesměšňování druhého.

Je uzavřený, málo komunikuje, ve vztahu si udržuje svoje nadřazené postavení skrze rozkazování a neústupnost. Jeho projev je chladný, city potlačuje nebo vytěsňuje. Po výbuchu vzteku je schopen se omluvit, že to přehnal, ale že ho něco vytočilo... Není schopen změny svého jednání, protože jinak by se cítil ohrožený a zranitelný.

K dětem se snaží přistupovat rozumově a racionálně, vychovává své děti a převážně své syny tvrdě, aby se stali silnými, neuhnuli před druhými, nebáli se zaútočit. Je netolerantní k emocionálním projevům u svých dětí. Emoce projevené pláčem jsou terčem posměchu, ponižování, trestu.

Jeho tvrdost je však stále ochranou před zraněním, strachem ze slabosti, blízkosti. Je v něm stále schované zraněné dítě, které udržuje ve skrytosti. Bojí se být ve vztahu a projevovat emoce, blízkost, ze strachu z opuštění. Navenek působí velmi sebevědomě a arogantně, uvnitř je však sebou velmi nejistý, nevěří si, má velmi nízké sebevědomí.

Častější je závislost na alkoholu, který v nich probouzí ještě větší agresivitu a zároveň tak na chvíli vystoupí z vnitřního konfliktu a skrytých dětských zranění, které nesmí být nikým spatřeny.

Stále se udržuje pod kontrolou, je však nestabilní, impulzivní. Svoje blízké udržuje v nepříjemné atmosféře, v dodržování pravidel a řádu, praktikuje chladnou a velice přísnou výchovu děti. S ostatními manipuluje, udržuje účelové vztahy, vybírá si submisivní partnery, kteří ze strachu před konfliktem mu stále ustupují, stávají se obětmi.

• Útěk - obecně častější chování a jednání u děvčat. Útěk od sebe k někomu nebo něčemu. U děvčátka je to útěk do světa fantazie a pohádek, smyšlených příběhů. V dospívání k alkoholu, drogám, poruše přijmu potravy, sexu, ale také do školních či sportovních výkonů. V dětství si děvčátko kompenzuje absenci blízkosti ve vztahu k domácímu zvířátku, které ho vždy s láskou přijímá nebo má plyšového kamaráda. V dospívání nenaplněná touha po lásce a přijetí vede k nepřijetí a odmítání sebe samé, alkoholu a experimentování s návykovými látkami.

Obvyklé je nutkavé sebepoškozování, prožívání úzkostí a deprese. Promiskuitní chování jako projev neúcty k sobě, svému tělu, opovržení sebou. Nebo jako nástroj blízkosti a přijetí, nejde o sex jako takový, je pouhým nástrojem pro získání pozornosti a náklonnosti.

Útěk do sportovních výkonů a vynikajících výsledků ve škole je nástrojem pro získání pochvaly a ocenění ze strany rodičů. Silná potřeba pro dosažení dokonalosti, sebekontrola, absence spontaneity, výrazná sebekritika, nejistota, nízké sebevědomí, projevy sebedestrukce, neustálé srovnávání s druhými, nespokojenost se sebou, uzavřenost.

V dospělosti mohou přetrvávat všechny nástroje strategie ochranného mechanismu útěku. Dospělá žena opakovaně navazuje toxické vztahy, kdy je v roli oběti, neváží si sebe samé, nechává se ponižovat, zesměšňovat, psychické, fyzické a jiné násilí dlouhodobě toleruje, protože si nic jiného nezaslouží.

• Zamrznutí- plné odstřižení od prožívání emocí, robotizace, vytěsněné vzpomínky na dětství, může vést až ke vzniku vážných psychických poruch osobnosti. Tento ochranný mechanismus se spouští u dětí, které prožily těžké trauma, u dětí týraných a zneužívaných, opuštěných. U dětí, které žijí v ohrožujícím rodinném prostředí, ve kterém se běžně vyskytuje domácí násilí, kterého jsou svědci.

Tento ochranný mechanismus je nebezpečný v tom, že nemusí být na rozdíl od těch předchozích rozpoznatelný skrze výrazné změny v chování dítěte. Dítě je vnímáno jako klidné, tiché, upřednostňuje samotu před kamarády, je uzavřené do sebe, plní své povinnosti a pokud bylo dítě klidné a hodné i před traumatem, zůstává mnohdy jeho ochranný mechanismus bez povšimnutí a nutné psychologické pomoci.

Dítě není schopné prožívat emoce, není schopno plakat, když mu umře zvířátko, které dříve milovalo, necítí potřebu mít blízkého kamaráda. Ve škole může být obětí šikany.

Přirozené emoční prožívání bylo zmraženo důsledkem traumatu a ohrožení.

V dospělosti se může vědomě rozhodnout pro roli oběti a získávat svoji pozornost skrze manipulaci druhými vzbuzováním soucitu, a potřeby ochrany a pomoci. Často žijí svůj život obstaráváním potřeb druhých, očekávají vděčnost a uznání. Parazitují na životech těch druhých, tím že se jim obětují a tuto svoji obětavost, náležitě prezentují svému okolí, tak aby byly obdivováni za svoji bezbřehou obětavost.

Pokud je v přítomnosti - "tady a teď" zahrnuta naše podstatná minulost, je tedy naše minulost významnou součástí našeho přítomného prožívání života. Je naše prožitá minulost určující pro vnímání toho "Kdo jsem"?

Předpokládám, že je naučenou a přijatou představou, o tom "Kdo jsem". Ale není odpovědí na to: "Kdo opravdu jsem"?

Porozumění a pochopení naší minulosti je nezbytným předpokladem pro hledání nových možností, realizování rozhodnutí, které jsou cestou k tvorbě vlastního a autentického života. V minulosti nic nezměníme, ale můžeme v ni nahlédnout existenciální odpověď na naši otázku: "Co se stalo tehdy a tam a jak to souvisí s tady a teď"?

"Kým jsem byl a kým se mohu a chci stát"?