Otázky redaktorky časopisu Glanc

Moje otázky:

1)
Vím, že je to individuální, ale lze
nějak obecně říci, jestli se s rostoucím věkem mění i naše preference při
výběru partnera? Jsme třeba tolerantnější vůči vzhledu nebo drobným zlozvykům?
Víme už lépe, koho hledáme? Přichází ona moudrost stáří? Je rozdíl, pokud
hledáme člověka pro založení rodiny nebo "jen" pro společný život?

1.
Ano, je to velice individuální.
S přibývajícím věkem už lépe známe sami sebe, rozumíme si, známe svoje
nedostatky, přednosti, máme k sobě vybudovaný nějaký vztah, na základě
prožitých zkušeností, které přinesly do našeho života jak radost, lásku, úspěch,
porozumění, blízkost, tak také situace, které nám způsobily bolest, ztrátu,
zklamání, nejistotu, pochybnosti, rozchody, rozvody, samotu, úzkost z toho
co přijde...

Každá radostná či nespravedlivá,
matoucí zkušenost již od útlého dětství, každá významná událost (svatba,
narození dítěte, ztráta zaměstnání, krize ve vztazích, smrt, každé naše
rozhodnutí, které jsme doposud v životě učinili, ovlivnilo základní postoj
k sobě samému. Přijetí a pochopení minulosti, důvěra v sebe, svoji
sílu, posílená sebehodnota, laskavé přijetí sebe i přes selhávání, které
opakujeme, odvaha ke změnám, hledání smyslu vlastního života, touha po splnění
snů, úcta k životu a respektování jinakosti druhých je předpokladem k vytvoření
zdravého vztahu k sobě samému.

Mnohdy však lidé na základě svých
zkušeností, přijetí hanebných hodnocení sebe samých druhými ( rodiči, učiteli,
partnery, nadřízenými...) a ještě přísnější sebekritikou, ztratí veškerou
sebejistotu, hodnotu, důvěru, víru v sebe, odvahu ke změnám, autenticitu
svého prožívání.

Ať už je náš vztah k sobě
blízký a laskavý nebo odmítavý a bezvýznamný, tento postoj se pak manifestuje a
žije v našich vztazích s druhými.

Pokud máme za sebou nějaký vztah,
který nám ublížil, tento vztah byl ukončen a my jsme pochopili, jakou úlohu
jsme v tomto vztahu sehráli my, proč jsme odmítali jasnou pravdu, proč
jsme sami sobě a druhému dovolili, aby nám ublížil, proč jsme dobrovolně
odevzdali naši svobodu, stali se loutkou v rukou druhého, nechali zmizet
naši osobitost, hodnotu, právo na náš život. Skrze porozumění této vztahové
zkušenosti, můžeme začít uzdravovat vše v nás rozbité, svým
znovunastoleným zdravým přístupem k sobě, s touto proměnou a
uzdravením našich zranění, otevřeme takové dveře do vztahu, ve kterém blízkost,
důvěra, respekt, podpora, vzájemná inspirace, intimita, svoboda a autenticita
mohou být přirozeně projevovány a prostřednictvím tohoto vztahu je umožněno
partnerům růst a zdokonalovat se.

Preference na výběr partnera se tedy
mění na základě našich dřívějších zkušeností, porozumění naší pozici a roli, se
kterou jsme se identifikovali v prožívaném vztahu.

Jaké poznání o sobě si ze vztahu
odnášíme, jak prožíváme emoce, jak ve vztahu komunikujeme, jak si dokážeme říct
o své potřeby, jak umíme přijímat a dávat lásku. Jaký vztah chceme, potřebujeme,
toužíme spoluutvářet, o jaké hodnoty se bude náš vztah opírat, jakým způsobem
mohu sama za sebe svobodně žít ve vztahu s partnerem.

Vzhled partnera pro nás bude stále
důležitý, ale zajisté bude jiný, než když nám bylo 20 let, pokud jsme se
v tomto mladém věku myšlenkově a časově nezasekli. Naše vnímání krásy se
proměňuje, přichází smíření s během času, náš pohled na partnera z povrchního
hodnocení exteriéru je otevřen hlubšímu vnitřnímu pohledu, který umožňuje
jednotlivě vnímané fragmenty spojit v celistvý dokonalý obraz.

Tvrdost a kritický pohled mladého člověka
zaměřený pouze na fyzické přednosti či nedostatky je později spojen a sjednocen
do celkového vnímání osobnosti partnera, v němž je zahrnuto mnohem více
než to, co je vidět pouhým zrakem.

Náš dosavadní život, naše vztahy,
vše co jsme v nich prožili, ponaučení, pochopení sebe skrze vztahy
s druhými, vede k ujasnění našich priorit, důležitých hodnot, které
ve vztahu potřebujeme.

Jestliže se odhodláme důvěřovat naší
intuici, naslouchat hlasu svého srdce, následovat ho, unášet se proudem,
nakonec zakotvíme ve vztahu, ve kterém můžeme bezpečně a autenticky být sami
sebou, vnímat jedinečnost svého partnera, která je inspirací pro naše zamyšlení
a zároveň společně tvoříme blízký vztah, který se stane stabilním přístavem,
zdrojem energie, podpory v náročných obdobích našeho života.

Malichernosti, nedůležitosti, boj o
dominantní pozici, hádky o subjektivní pravdu, prosazování jen s cílem,
aby bylo po mém, to vše může zůstat vzpomínkou na mladé, nezralé, hledající se
vztahy, které byly nutné, potřebné a správně načasované pro náš další růst.

Na moudrost stáří bych se
nespoléhala, moudrost není jistotou dovršení určitého věku. Tak jako mladý
člověk může být moudrý, starý člověk pouze zestárne, moudrostí nepoznamenán.

Nemůžeme srovnávat vztahy dvou lidí,
kteří jsou na začátku, sice mají za sebou nějaké zkušenosti a zklamání, ale
díky lehkosti mládí a pocitu, že život teprve začíná, odpovědnost za druhé je
zatím jen mlhavou představou, stále přichází nějaké poprvé, milují výzvy a
dobrodružství, a věří, že svět byl stvořen proto, aby mohl sloužit k naplnění
jejich zábavného života. Je to intenzivní krásný úsek našeho života, lehkosti,
síly, mládí, odvahy, bez prožití vlastních hlubokých zranění, ztráty naděje, strachu
z budoucnosti, sebejistě vstupují do další životní fáze budování rodinného
zázemí, založení rodiny, pracovní kariery a společenského statusu.

Starší partneři, kteří tuto životní
etapu mají již dávno za sebou a nechtějí prožít zbytek života osamoceni, touží
po blízkosti druhého, potřebují sdílet svůj život s někým, kdo přinese do
jejich života znovu život, s vděčností, klidem a pokorou opřeni o
přítomnost daného okamžiku s přáním bez očekávání, že možná bude i zítra a
pozítří. Pochopili, že svět nebyl stvořen kvůli nim, ale umožnil jim najít své
místo v něm, ve kterém mohou uskutečnit svůj život, který je pro všechny
časově limitován.

2)
Lidé v tomto věku už většinou
prožili podstatný kus života s někým - má vliv na touhu seznámit se i to,
jak vztah skončil? Truchlíme déle, pokud ten druhý zemře, nebo po ošklivém
rozvodu? Nebo je to závislé na našem osobnostním typu?

2.
To záleží na mnoha faktorech. Když
zemře jeden z partnerů ve vysokém věku a manželství trvalo dlouhé roky,
rodina se rozrostla o vnoučata a dokonce pravnoučata, je úmrtí člena rodiny
smutnou, ale očekávanou událostí. Truchlení je přirozeným procesem spojeným
s odchodem blízkého člena rodiny.

Rodina, pokud žijí blízko, se ještě
více spojí, projevují si podporu, pomáhají si, společně prožívají ztrátu, avšak
rodinný život brzy dál začne proudit a skrze děti se vrátí radost a spokojenost
do celé rodiny. Ovdovělý partner, nemá většinou potřebu hledat nového partnera,
necítí se osamělý, obklopen svoji rodinou je stále v kontaktu se životem.

Pokud zemře jeden z partnerů
v mladém věku, je to hluboká rána pro partnera, takové úmrtí přináší velké
zranění, nespravedlnost, nepřijetí, vztek, smutek, zoufalství, strach...
Obzvláště, pokud jsou v rodině děti, celá rodina může být silně
traumatizovaná. Nebezpečné je, pokud rodina o ztrátě blízkého nemluví, uzavře
se, zahladí stopy po životě milovaného člověka, rychle se vrátí do běžného
života, může dojít k odcizení jednotlivých členů rodiny, hledání únikových
vyrovnávacích strategií (alkohol, přemíra práce, povrchní známosti na chvíli...)

Mohou se spustit úzkosti, deprese,
poruchy spánku, poruchy příjmu potravin...

Z traumatu se může později
vyvinout posttraumatická stresová porucha.

Je nesmírně důležité, aby okolí bylo
vnímavé k náladám, prožívání, změnám, emocím, odmítnutí pomoci a podpory,
k tělesnému a psychickému stavu osob, které smrt osobně a hluboce zasáhla.

Velice nápomocná je intenzivní
psychoterapie, truchlící má možnost v bezpečném prostředí uvolnit všechny
emoce, i ty, za které se možná stydí, může si dovolit uvolnit napětí, odložit
kontrolu, sílu, dovolit si prožít hloubku svého smutku, zoufalství, bolest,
svoji zranitelnost, křehkost, strach...

Děti by též měly mít možnost ptát
se, truchlit, mají právo na pravdivé avšak laskavé odpovědi. Je vhodné
nabídnout i dětem možnost terapie.

Jakmile partner projde procesem
truchlení, je ve fázi vyrovnávání se ztrátou nejen partnera, ale také s
přijetím uzavření společné budoucnosti, nenaplněných snů, mnohdy i přijetí
vlastní smrtelnosti.

Jakmile se znovu otevře běžnému životu,
přichází opět stabilita, klid, chuť do života, radost, plány do budoucna, může
se začít probouzet i jeho touha po novém začátku, smutek přichází, ale není
paralyzující, je přirozený a neblokuje cestu k seznamování.

K dětem je třeba být velmi
ohleduplní, zbytečně nic neuspěchat, netlačit děti k přijetí nového partnera,
dát jim tolik času, kolik potřebují, aby to pro ně nebyl ještě větší zmatek a
stres.

Někdy se stane, že zemřelý partner
stále zaujímá hlavní místo v životě ovdovělého, jeho památka se stane nedotknutelnou,
posvátnou přítomností každodenního života. Místo pro nového partnera je
obsazené, je stále srovnáván, zaujímá vedlejší roli, veškeré jeho pokusy o
plnohodnotný vztah, prožívání přítomnosti bez všudypřítomného ducha, jeho
fotek, věcí a vzpomínek, ponechání minulosti a plánování společné budoucnosti,
je neuskutečnitelné.

Partner se buď přizpůsobí vztahu,
kde on bude navždy tím druhým, náhradníkem, který nikdy nedosáhne stejných
kvalit, obdivu, pozornosti jako zemřelý partner.

Takový vztah je většinou velmi rychle
odsouzen k zániku. Žít ve stínu dokonalého zemřelého partnera, přijmout
to, že se stal pouhou nutností a záplatou na prázdnotu, která by se nikdy,
nebýt zlému osudu nestala, je cestou k zpochybnění vlastní existence,
znehodnocení jedinečného života, cestou sebeobětování. Pokud nedojde
k zásadní změně ve vztahu, i s pomocí partnerské a individuální terapie,
je nezbytné, aby nový partner nahlédl situaci realisticky, odložil iluze a
očekávání, odešel ze vztahu, kde pro něj nebylo místo a mizí naděje, že tomu
tak někdy v budoucnosti bude.

Rozchod nebo rozvod bývá téměř ve většině
případů velmi bolestivou zkušeností, a vyrovnání se s ukončením vztahu
může trvat i léta.

Konec vážného vztahu, odchod
partnera, se kterým jsme počítali do konce našeho života je takovou malou
smrtí.

Vztah umřel, konečnost a definitivní
zánik "našeho
my" nás paralyzuje, cítíme, že ztrácíme půdu pod nohama, smysl života, veškeré
jistoty, sny, plány se rozpadly v prach. Minulost je plná lítosti, vzpomínek,
v přítomnosti se prožívá rozchodové peklo, hádky, výčitky, urážení, ponižování,
vyhrožování, zoufalé činy, které mají zvrátit rozhodnutí, ještě více vyvolávají
odpor a opovržení u druhého, ubližujeme sobě, druhému, a jsme schopni zajít tak
daleko, že vtáhneme děti do této kruté hry, neváháme je použít jako nástroje
pomsty, manipulace, ke zničení odporného, nechutného partnera, který si
nezaslouží nic jiného než trest smrti! Trpět bude, za všechna naše příkoří,
potupu, odmítnutí naší lásky, vyhnání ze společného života, uzavření společné
budoucnosti.

Rozchod nebo rozvod bývá plný
třeskutých, spalujících emocí, rozum už vzdal své pokusy o zklidnění situace a hledání
společného řešení. Přítomnost uchvátila ničivá síla, která naprosto
nekontrolovatelně srovnává se zemí poslední zbytky úcty, respektu, důvěry,
naděje, že válka brzy skončí, bude znovu nastolen mír a otevře se cesta
k smířlivému vyjednávání.

Dobrý rozvod neexistuje, a pokud
jsou ve vztahu děti, o to více je náročné hledat cestu, jak z toho nejlépe
odejít, bez touhy zvítězit a na věky zničit vše hezké, co tam bylo.

Rozumné je nechat čas, aby zacelil čerstvé
rány, otupil pomstychtivou náladu, složil zbraně, s ohledem na děti začal
pracovat na změně vztahu, partnerský vztah skončil, ale rodičovský vztah musí
fungovat, tak aby děti byly touto změnou co nejméně zasaženy.

Až se destruktivní emocionální vlna
přežene a rozum zaujme svoji neutrální pozici, bezpečná racionální komunikace
umožní plánovat kroky, budoucnost ve své proměně bude pro všechny přijatelná,
život rodiny se navrátí ke svému běžnému, i když jinému funkčnímu rodinnému
modelu.

Překvapivě se může stát, že partner,
který na začátku byl v roli oběti, snažil se udržet vztah za každou cenu,
dospěl k vítězství. Smířil se s koncem, osvobodil sám sebe, dovolil
si otevřít se novému životu, začal se věnovat sám sobě, vrátil se ke koníčkům,
na které s ohledem na partnera neměl čas, to čeho se nejvíce bál, se stalo
pro něho požehnáním.

V případě ukončení vážného
vztahu, je vždy alespoň na začátku jeden zraněn, v odporu, cítí se být
obětí, přijde mu to jako zrada, podvod, vražená dýka do zad. Odcházející
partner už bývá často chlácholen v náruči někoho jiného, věří, že toto co
prožívá je ráj na zemi, je oblouzněn sám sebou a představou nekonečného
vzrušení, dobrodružství, svobody, omámen podléhá iluzi, že nikomu svým
rozhodnutím neublížil, konečně prozřel, jak ubohý život doteď žil. Hledá
ospravedlnění svého odchodu, tím, že vinu a odpovědnost za konec vztahu
přehazuje na druhého, který ho dusil, vytahuje mnoho let staré konflikty,
zpochybňuje a znejišťuje druhého. Chce odejít s čistým štítem a
oprávněností svého rozhodnutí.

Karty se však mohou obrátit a černý
Petr skončí v ruce původního vítěze. Zraněný partner začne žít spokojený a
naplněný život, a domnělý vítěz, který očekával vítězství nad šedí a nudou
společného života, hořekuje nad naivní představou nového, neznámého,
záviděníhodného vztahu, který se najednou ukazuje v jiném světle.

Základem otevření se novému vztahu,
neopakování starých chyb, vyvarování se dalšího zklamání, z toho, že jsem
opět ve vztahu, který je kopií toho vztahu předešlého a těch dalších
předchozích, je získat náhled, být k sobě pravdivý, ponaučit se, být
vědomě v navazování nového vztahu, nenechat se svést očekáváním, že já ho
změním, moje láska ho uzdraví, stanu se smyslem jeho života, uvěřit pohádce, že
mohu zůstat stejný, nic na sobě nezměnit, protože rozbití jsou ti druzí.

Pochopit, porozumět, proč se to
stalo, co mi to mělo ukázat, čeho se mám příště vyvarovat, jak se mohu chránit,
co potřebuji změnit, aby se to znovu neopakovalo.

Pokud se vnímám jako oběť okolností,
nevýznamný, nepochopený člověk, kterému každý ubližuje, který je vláčen životem
a událostmi, trestán, ničen, tak se dobrovolně stanu obětí a jsem snadnou
kořistí pro číhající predátory, narcisty, psychopaty.

Jedinou účinnou ochranou je pracovat
sám na sobě, jen sami sebe dokážeme změnit. Asi budeme potřebovat pomoc a
podporu v psychoterapii. Trpělivě zrušíme staré nefunkční programy,
opustíme vzory, které nás udržovaly v pocitu méněcennosti, neschopnosti,
neustálého zpochybňování sebe sama.

Jako malé děti ve škole se budeme
učit sebelásce sebedůvěře, sebehodnotě, budeme chránit svoji svobodu, identitu,
naučíme se žít autenticky, postavíme jasné a nepropustné hranice, za které nepustíme
nikoho, komu plně nedůvěřujeme, budeme žít svobodně a odpovědně, vědomi si
důsledků našich rozhodnutí. Přestaneme se neustále před někým obhajovat,
nebudeme žít život podle představ a očekávání druhých.

Jednoduše řečeno, pokud jsem zažila
bolestnou ztrátu milované a blízké osoby, pokud jsem po vyčerpávajícím a těžkém
rozchodu, než si dovolím navázat nový vztah, dopřeji si čas k sebepoznání,
zkusím porozumět této zkušenosti, upřímně se zamyslím, zda bych neměla něco
změnit, abych nevstupovala stále do podobných vztahů, odpovím si na otázky: co
pro mě znamená spokojený vztah? Je něco, co musím na sobě změnit? Jaký vztah
mám sama k sobě? Mám hranice, které mi poskytují ochranu? Cítím se už
připravená na nový vztah? Cítím, že mohu být svobodně sama sebou? Odložila jsem
už bolest a zranění z bývalého vztahu stranou, abych mohla začít znovu? Je
ještě něco co musím udělat, nebo potřebuji změnit?

Vztah přináší velkou příležitost
k pravdivému poznání sebe sama, je pro nás inspirací k důležitým
osobním změnám, učí nás umění být sám sebou a zároveň s druhými. Jsme
schopni díky vzájemné interakci prohloubit vnímavost k vlastnímu vnitřnímu
prožívání a ladit se na blízkost, emoce, prožívání našeho partnera. Vztah se
stane naší zkušeností, možností růstu a porozumění sobě i okolnímu světu, ale
také cenným a láskyplným darem.

3)
Generace dnešních padesátníků a
šedesátníků v mém okolí často říká, že už jsou na hledání někoho staří -
jak jim argumentovat, pokud bez partnera viditelně chátrají nebo přenášet touhu
po společnosti třeba na své děti?

3. To je zajímavé, já mám okolo sebe také hodně
padesátníků a šedesátníků a přemýšlí

zcela
jinak. Stáří v jejich slovníku chybí a i já je vnímám jako zralé kluky, co
život žijí naplno, sportují, cestují, mají velké plány a sny, touží stále
objevovat krásu a pestrost měnícího se světa. Žádné povzdechy nad přibývajícím
věkem, neztotožňují se s omezením, které jednou stáří přirozeně přinese.

Také moje
kamarádky, kterým je okolo padesáti a více, vypadají lépe než ve třiceti. Děti
opustily rodné hnízdo, postavily se na vlastní nohy. Prostor, který se po nich
objevil, se stal příležitostí pro realizaci nových projektů, na které dříve
nebyl čas.

Z matky
a pečovatelky o všechny ostatní, se opět probudila žena, obohacená o
zkušenosti, kterými ve svém životě prošla, a otevřená příležitostem,
překvapením, výzvám.

Užívají
si svobodu, samy sebe, a život po padesátce prožívají jako tvořivé, radostné,
bohaté životní období, které je pro ně novým začátkem a možností
k tvořivosti, k naplnění jejich vysněné práce, setkávání
s inspirativními lidmi, je etapou života, která není ničím a nikým
omezena.

Lidé se
dnes běžně dožívají velmi vysokého věku. V padesáti mohou mít před sebou
ještě třeba 25 let života, který může být velmi aktivní, naplněný, můžeme až
nyní poznat lásku svého života, zažívat blízkost, sdílení, souznění, intimitu,
může to být na nejlepší část našeho života.

V těchto
letech už po životě nic nechtít, usínat a probouzet se s myšlenkou, že vše
už bylo, odmítat příležitosti, nové možnosti s pocitem, že stáří, slabost,
samota jsou posledními a konečnými společníky mého odcházejícího já... To je
smutné a opravdu zbytečné.

Náš život
je složen z různých úseků, každý z nich má své kouzlo, svoje výzvy,
v každém je možné prožít ztráty i zázraky, jsou jedinečné ve svém moudrém
načasování, ohleduplné a počítající s proměnou našeho těla, mysli a duše.

Můžeme
stát na místě uzavřeni do sebe, schováni před druhými i celým světem. Nebo
odvážně vykročíme, překonáme prvotní strach, i když netušíme, kam ta cesta
vlastně vede. Ale naše zvědavost je silnější a až jednoho dne dojdeme na konec
naší cesty, ohlédneme se zpět za naším bohatým životem, zaplaví nás vděčnost, pokora,
smíření. Někdy to bylo k nevydržení, ale stálo to za to! Více jsem získal
než jsem ztratil!

4) Dvě mé kamarádky řešily velmi
podobný problém s rozvedenými rodiči na prahu 60 - hledaly balanc mezi tím
být mamince/tchýni oporou, ale nenechat se jejich problémy semlít a připravit
se o čas pro sebe a svůj život. Je samozřejmě příjemnější jít s kamarádkou
na skleničku než poslouchat celý večer, jaký je tatínek/tchán zmetek, stejně
jako je hezké jít s mámou do kina, ale pokud by do něj raději člověk šel
v těch vzácných volných chvílích se svým partnerem než s babičkou svých
dětí, je to niterný boj... existuje nějaký způsob, jak si nastavit hranice a být
oporou, ale nenechat se zatáhnout do cizích problémů, i když jde o někoho tak
blízkého?

4. Můžeme mít porozumění, pochopení pro těžkou životní situaci, ve
které se naši rodiče v takto
pozdním věku ocitli. Jeden z rodičů
si změnu zřejmě dobrovolně nevybral, musel se jen přizpůsobit rozhodnutí, může
prožívat celou škálu emocí od lítosti, smutku, zoufalství, ale také zlost,
vztek, beznaděj. Jeho život se obrátil
na ruby, má strach, že bude sám, cítí zradu, nespravedlnost, prázdnotu, nevděk,
křivdu, zajisté si takový podzim života nezasloužil.

A my můžeme prožívat velmi podobné pocity,
které se i sobě stydíme přiznat, ale které jsou legitimní a nemá smysl je
potlačovat, hodnotit. Realita je totiž taková, že tato změna v různé míře
ovlivní a vstoupí i do našeho života. Budeme prožívat morální dilema, budeme
bojovat mezi právem na svůj a rodinný život a poslušností, očekáváním,
naplňováním prázdnoty života druhého, posloucháním stížností, výčitek, budeme
vystaveny nekonečnému proudu negativních slov, ať se budeme snažit sebevíc,
stejně to bude málo a ničím se nezavděčíme.

Převážně u blízkých lidí, v rodině
je nutné mít jasně nastavené hranice. A ty si hlídat s ostražitostí
pohraničního vlčáka. Pokud se na celou situaci podíváme z nadhledu,
realisticky s právem na prožívání vlastního života, který přece nechceme
obětovat, který je jen náš, máme za něj odpovědnost a není na tom nic špatného,
sobeckého nebo nepochopitelného, zbavíme se pochybností, pocitu viny, a
nutkáním obhajovat svoje potřeby před sebou a druhými.

Rádi pomůžeme, zastavíme se na kávu,
vyslechneme, ale nesmí to být na úkor našich plánů, naší pohody, odpočinku,
zábavy, rodinného života. Uvědomění a přijetí naší role v životě druhých a
přenechání odpovědnosti, důsledků jejich ne našich rozhodnutí, vnímat je jako
svéprávné, dospělé lidi, kteří mají podobné možnosti jako my, mohou udělat
změny, které povedou ke spokojenějšímu životu, přemýšlet o tom, co pozitivního
mi rozvod přinesl, jak naplním čas, který je jen můj, čeho jsem se musela vzdát
kvůli péči o rodinu a posluhováním manželovi, jaké přátelské vztahy jsem
opustila s ohledem na nesouhlas manžela. My opravdu nejsme nijak odpovědni
za životy druhých.

Nemůžeme společně s naším a
rodinným životem, zaskakovat v životě druhého, bavit ho jako šašek na
jevišti, čelit jeho kyselým pohledům, vysíleni neúspěšnou snahou zahnat jeho
nudu, frustraci, stát se nástrojem k zaplnění jeho prázdného života. Moc
nad svým životem má pouze on sám, ale pokud mu to dovolíte, stanete se služkou,
ponižovanou a neschopnou, která bude plnit rozkazy ukřivděného, manipulativního
panovníka. Ocenění však nečekejte!

Váš strach z předložení jasných
pravidel, plánu, času, který můžete a jste ochotná věnovat druhému z pochopení,
soucitu a také povinnosti, Vás možná zbytečně blokuje k uskutečnění
rozhovoru, očekáváte nejhorší reakci, pláč, výčitky. Ale stejně tak je možné
očekávat porozumění, pochopení, úlevu. Hranice jsou ochranou našeho prostoru,
přináší transparentnost, jsou námi dané, udržují bezpečný a svobodný prostor,
tak abychom interakce s druhými prožívali klidně a předcházeli zbytečným
vnitřním nebo vnějším konfliktům.

" Mám ráda svůj život, jaký žiji.
Vlastním ho, pečuji o něj, jsem jeho součástí, společně s ním rostu,
starám se o to, aby v něm bylo vše, co prospívá mému tělu a duši. Pozoruji
jeho proměny, vím, kdy je potřeba aktivně tvořit a kdy musím jen tak být,
nechat se unášet a důvěřovat. Užívám si samotu stejně jako blízkost druhých.
Můj život je ten nejcennější dar, jsem za něj zodpovědná. Mojí povinností je ho
chránit, milovat, žít."