Úzkost v našem životě

Úzkost v našem životě

Ve své praxi se často setkávám s klienty, kteří mne vyhledali kvůli prožívané úzkosti, která jim znemožňuje fungovat v běžném životě. Tato skličující bolest ochromuje jejich psychický i fyzický stav. Znemožňuje jim vést spokojený a vyrovnaný život na všech úrovních.

U některých se úzkosti objevily již v dětském věku a provázejí je v různých periodách celým životem. U jiných se úzkosti spustily v souvislosti s nějakou těžkou životní událostí či traumatickou zkušeností. Často to bývá smrt blízkého, rozchod s partnerem, rozvod, ztráta zaměstnání, vážné onemocnění, nečekaná a velká změna v životě.

V této oblasti mám se svými klienty silné porozumění a pochopení, rozumím tomu, jakým peklem procházejí, jak těžké stavy zažívají.

S úzkostí mám osobní zkušenost a vím, jak hrozně se cítí, jak jsou ve svém životě paralyzovaní, zoufalí, jakou bolest prožívají.

Jsem člověk, který je od přírody pozitivní, naladěný na hezké stránky života, ten který vnímá život jako dar, má rád společnost druhých, učí se být k sobě laskavý, umí se radovat a svůj život miluje.

Prožila jsem však období ve svém životě, kterému jsem dlouho nerozuměla, období, kdy jsem nechápala co se mnou děje, kdy jsem se nepoznávala, byla zoufalá a zmatená, vystrašená i v běžných a normálních úkonech. Ten stav byl pro mne nový, skličující, neznámý.

Úzkost se do mého spokojeného života prodrala po sebevraždě mého otce. Aby toho nebylo málo, pár měsíců nato jsem zjistila, že i moje manželství prožívá nečekanou a velmi těžkou krizi, se kterou jsem nepočítala ani ve snech.

Tento souběh dvou událostí v poměrně krátké době spustil neznámé úzkosti, které ochromily můj dosavadní život. Můj život se otřásl v základech. Nebylo se o co opřít, veškeré jistoty v mém životě s lusknutím prstu zmizely. Zůstal jen svírající strach ze všeho co je a co má přijít. A co bylo strašné, že jsem vůbec nevěděla, co se se mnou děje. Ten stav byl naprosto neznámý, děsivý, život začal být pro mne nesnesitelný, bolavý, cizí.

Každé ráno jsem se budila se staženým hrudníkem, každá buňka mého těla byla v křeči. Vše co jsem dělala, bylo s vypětím sil. Abych vše zvládla, začala jsem existovat jako robot, úplně jsem se od sebe odstřihla. Snažila jsem se, abych nějak fungovala a nikdo to na mně nepoznal. Říkala jsem si: " Teď musíš ke koním, jedna noha, druhá noha, teď si vezmeš vidle a dáš jim seno, teď uděláš dětem svačinu.." Bála jsem se jezdit autem, bála jsem se všeho.

Neměla jsem myšlenky na sebevraždu, ale často jsem přemýšlela nad tím, jaké by to bylo osvobozující nebýt. Vymazat se ze života.

Po prožité panické atace, jsem si nechala předepsat léky. Neměla jsem na nic sílu. Už se to nedalo vydržet. Potřebovala jsem se stabilizovat, začít fungovat, začít znovu i potom všem žít. Musela jsem spadnout až na dno, odrazit se, nadechnout se, hledat jiné cesty, důvěřovat sobě, naučit se opět milovat svůj život.

Velice mi pomáhalo, že jsem mohla o svých pocitech otevřeně mluvit s pár přáteli, kteří tam vždy pro mne byli, naslouchali mi, snažili se mi pomoct a hlavně jsem z nich cítila lásku a to, že jim na mně záleží. Jejich pomocná slova však ke mně přicházela až tehdy, když jsem je byla schopná přijmout. Někdy jsem měla na ně vztek, že mi nerozumí, že to nedokážou pochopit, připadala jsem si v pasti, ze které není cesta ven. Jsem tak vděčná, že to se mnou vydrželi, že mne podpírali, když se mi podlamovala strachem kolena, že to nezvládnu.

Byli skutečnou oporou na mé cestě zpět do plnosti života. Přijala jsem svoji úzkost, přestala jsem se obviňovat, že jsem slabá, nedůležitá, k ničemu. Začala jsem znovu skládat dohromady rozbité kousky své sebehodnoty, důležitosti své existence, pracovala jsem na sebelásce a sebepoznání. Do morku kostí se mi vryla věta mého psychoterapeuta, který mi na odchodu řekl, abych byla k sobě laskavá.

Být k sobě laskavá se stalo mou životní mantrou.

Prošla jsem si peklem, které bych nikomu nepřála, ale vyšla jsem z něj silnější, pokornější, citlivější, odvážnější, obohacená o nalezení své vlastní podstaty a mé jemné existence. Ztráty, které jsem na své cestě zažila, byly vykoupeny dary, kterými jsem byla následně obohacena.

Naučila jsem se nebát se být sama sebou, žít autenticky svůj život, přijímat, poznávat a rozumět sama sobě. Tvořit svůj osud, oddávat se lásce, spolubytí, milovat svůj život se vším co mi přinesl.

Říct ANO svému jedinečnému životu!

Nevím, zda se dá v životě zbavit zcela úzkosti, když už se v nás jednou probudila. Někdy si představuji, že je to spící drak, kterého může zase nějaká těžká situace probudit. Proto sobě i klientům radím, aby byli k sobě laskaví, pečovali o svou duši a tělo, dělali to, co jim poskytuje radost, pozorovali sami sebe, byli k sobě vnímaví a citliví. Experimentovali s možnostmi, které úzkost dokážou zastavit v počátku, aby se nerozjela do nesnesitelných rozměrů a neochromila jejich život. Přijmout ji jako součást jejich citlivé duše, jako cestu k sebepoznání, sebelásce, vnímání sebe sama a důležitosti jejich vlastní existence ve světě.