Nevěra a co s ní?

Není žádným tajemstvím, že nevěra byla, je a bude. Rodina, jak jsme ji dříve vnímali, již neplní řadu funkcí. Doba se zrychlila, jsme zaměření převážně na výkon, začali jsme žít instantní život. Tato rychlost a povrchnost se vkradla i do našich vztahů - s naším svolením. Přátele a jejich život sledujeme přes sociální sítě, komunikace se scvrkla na různé zkratky, kterým nerozumím a ani nechci.

Dříve byly manželství a rodina určitou jistotou a nutností pro přežití. Později byl rozvod nemyslitelný a společensky nepřijatelný. Manželství hrálo významnou roli převážně ekonomickou, vzdělávací a sociální. Láska mezi partnery byla vnímána jako bonus nikoliv samozřejmost.

Již delší dobu dochází k výraznému poklesu v uzavírání manželství, mladé začínající rodiny mají jisté sociální ekonomické výhody, pokud rodiče nejsou sezdaní. Dochází k nárůstu rozvodů, jak je život rychlý, tak i naše rozhodnutí jsou mnohdy ukvapená, jedinou možností pro nás je co nejrychlejší odchod či rozvod. Nevěra bývá jedním z nejčastějších důvodů k ukončení partnerského vztahu. Tato rychlá a neuvážená ukončení vztahu však přináší mnohá úskalí. Jednak odcházíme od partnera a otce svých dětí v silných emocích, máme tendenci svalovat veškerou vinu a pochybení na svého partnera, minulost našeho vztahu vnímáme jako jednu velkou prohru a zklamání, naše děti jsou vtažené do války, snížíme se k manipulaci s nimi. Neuvědomujeme si, že pokud byl vztah předtím funkční, děti milují mámu i tátu a tomu co se děje vůbec nerozumí. Jsou pod velkým tlakem, ztrácí své jistoty, podléhají strachu, často hledají chybu u sebe. Rozvod se stane nechutným divadelním představením, ztrátou úcty k druhému i k sobě sama. Stane se předem prohranou bitvou, po které zůstává jen spáleniště bez života.

V dnešní je odhalení nevěry partnera snadnější než si koupit nedělní noviny. Mnohdy k tomu dojde bez plánovaného záměru na něco přijít. Pak se začne roztáčet kolotoč - co s tímto zjištěním? Jak se mám zachovat? Je to vůbec možné? Mám dělat, že nic? Jak se nám to vůbec mohlo stát? A co děti? Jak to s námi bude?

Píšu vnímáním ženy, ale jsme v tom všichni stejně. Pokud by ženy nebyly nevěrné, neměli by muži s kým nevěru "páchat". Obecně však muži mají k nevěře jiný vztah, jinak ji prožívají. Častěji než u žen jde u nich pouze o fyzické uspokojení a načechrání jejich ega. Svoje emoce mají více pod kontrolou, jejich primárním záměrem není opustit rodinu a budovat si novou. Pokud u nich dojde k zamilovanosti, časem se vrátí na zem, poměr berou jako příjemné zpestření jinak stereotypního života, ale v podstatě málokdy chtějí něco měnit. Jejich hladové ego je nasyceno a rozum zavelí - šupajdi hezky domů. Znaven z výkonu, který je nucen předvádět a narůstajících nároků své milenky. To, co mělo zůstat na úrovni nezávazné zábavy, se stalo přítěží. Je vyčerpán z věčných lží a kontroly sebe sama, z útěků z domova i od milenky.

Žena většinou dříve než se něco provalí, díky své intuici, kterou je od přírody obdařena, aby mohla uspokojovat potřeby svých dětí, se kterými delší dobu komunikuje na neverbální úrovni, vycítí, že se něco děje. Je citlivá i k drobným změnám v partnerově chování. Většinou se stává, že je partner pozornější, klidnější, ženu zahrnuje drobnými dárky, věnuje se více dětem.

Nebo se naopak jeho chování zhorší, hledá si důvody, kterými by si svoji nevěru před sebou obhájil. Ženu upozorňuje na její chyby, které dříve nevnímal, kritizuje její vzhled, práci, výchovu dětí, její rodinu. Dává najevo svoji nespokojenost ve vztahu. Je rozpolcený, neví, co má dělat. Řeší silné morální dilema. Pokud nevěra nebyla jeho celoživotním koníčkem, který se mu dařilo tajit, nebo byl od ženy tolerován, prožívá hlubokou osobní krizi. Je si vědom dopadů, které mohou nastat, snaží se utéct před odpovědností za své činy. Uvědomuje si, že se to netýká pouze jeho vlastního vyrovnání se s osobním morálním selháním, porušením životních hodnot, ale že nelze opominout to, že ublížil ženě, která léta stála po jeho boku, se kterou má děti a kterých se tato situace také dotkne.

Žena prožívá silnou emocionální bouři. Její život může být otřesen v samotných základech. Cítí se ohrožená, ponížená, zoufalá, bezmocná, podvedená. Ztrácí pevnou půdu pod nohama, veškerá jistota a bezpečí se rozplyne jako pára nad hrncem. Začne pochybovat o sobě, hledá na sobě všechny tělesné nedokonalosti, které mohou za to, že její muž si našel jinou. Vyčítá si špatné nálady, hledá v sobě chyby, zabývá se tím, co všechno měla udělat jinak.

Žárlí na pozornost, kterou její muž věnuje jiné ženě, na doteky, které jsou jí odepřeny, na romantické večeře v drahých restauracích, do kterých nebyla už dlouho pozvána, ani když měla narozeniny, na rozhovory, které vede se svou milenkou, na dárky a překvapení, kterými ji obdarovává. Na čas, který s ní tráví, na úsměvy, které věnuje jiné ženě, na něžné i toužící pohledy, které v jeho očích léta neviděla.

Je znechucená představou, že se ruce jejího muže intimně dotýkají jiného těla, že prožívá vášeň a uspokojení s někým jiným, cizím. Chce se ji zvracet z představy jejich sexuálního spojení. Křičí zoufalstvím nad zneuctěním, pošpiněním blízkosti jejich vztahu. Znehodnocením milování, které bylo pro ni posvátné a které patřilo a mělo patřit pouze jim. Milování, které stvořilo život jejich milovaných dětí! Její srdce je rozerváno na kusy, je zraněná v každé buňce svého těla, její mysl odmítá uvěřit, nerozumí ničemu. Pak otočí vztek proti muži, proti ničiteli, predátorovi, zbabělci, slabochovi. Hrozí, vyčítá, uráží, dožaduje se slibů, vyhrožuje, pláče...

Její sebehodnota je rozbita na milion kousků. Žije v minulosti, ve vzpomínkách, kdy to bylo hezké a maluje si ji ještě krásnější, než ve skutečnosti byla. Cítí smutek, zoufalství, lítost. Chtěla by vrátit čas. Pak sklouzne ve svých myšlenkách do budoucnosti, srdce se ji sevře úzkostí, strachem z toho co bude. Je v pasti, bojí se o sebe, o děti, o svoji existenci. Není nic mezi tím! Propast na jedné straně a propast na straně druhé.

Tento proces je naprosto přirozený, pokud žena muže milovala, věřila mu, byl pro ni přístavem bezpečí a lásky. Tímto emocionálním peklem si musí projít. Jednoho dne však skončí a ona se opět ocitá v přítomnosti svého života. Nepříjemné emoce stále přichází, ale už nejsou tak ohrožující, slábnou, jejich trvání se zkracuje. Prostor začíná být otevřen hledání řešení.

Důležité je umět poodstoupit ze vzniklé situace a hledat cestu uvnitř sebe sama. Být k sobě laskavá a trpělivá, nic si nevyčítat. Přijmout tu emocionální bouři, kterou neměla pod kontrolou jako součást tohoto bolestivého procesu. A poskládat zpátky všechny rozbité části její sebehodnoty a sebedůvěry. Podívat se do zrcadla a říct si, toto jsem já, prošla jsem zkušeností, o kterou jsem nestála, ale vycházím z ní ještě silnější.

Tady a teď, z tohoto místa může spatřit své možnosti. A kterou cestou se chce vydat. Uvědomit si, co chce a potřebuje. Jaké bylo její místo v partnerském vztahu, jak se tam cítila?

Být k sobě pravdivý je základem pro to, abychom mohli uskutečnit změny beze strachu a jít do rizika, že vlastně nevíme, co nás dále čeká. Dát si čas na všechny otázky, které se v nás rodí a čas na odpovědi, které přicházejí. Být pozorovatelem, divákem, prociťovat své tělo, co se v něm děje, když přichází tato myšlenka nebo představa. A pak, když je představa v nás ukotvená a procítěná, jako malíř vzít štětec a začít tvořit.

Odpovědět si upřímně na všechny otázky, které se týkají našeho zranění a budoucnosti našeho vztahu. Jsem schopna odpustit natolik, že to opět nevytáhnu, i když si dám sklenici vína? Jsem schopna důvěřovat plně a neničit se fantazií, co partner dělá na služební cestě? Jsem schopna s ním mluvit, aniž bych hledala v jeho odpovědích náznak lži? Jsem schopná se s ním milovat, aniž bych si představovala jeho s jinou ženou? Jsem schopná si ho vážit, ctít, respektovat, milovat jako kdyby se to nikdy nestalo?

Proč chci vztah zachránit? Proč chci začít znovu? Přeji si pokračovat v partnerství nebo se můžeme společně otevřít nové formě vztahu? Kromě nevěry a krizí s ní spojenou, byla jsem ve vztahu šťastná nebo aspoň spokojená? Radovala jsem se z jeho přítomnosti, těšilo mě naše společné povídání? Mluvili jsme spolu vůbec? Kdy jsem naposledy cítila vzájemnou blízkost? Co vlastně ve vztahu potřebuji? Dostávalo se mi to? A co jsem poskytovala já? Jak jsem projevovala svoji lásku jemu? Kdy jsem ho naposledy pohladila? Řekla mu, že jsem s ním moc ráda? Kdy jsem mu naposledy řekla, že ho miluji? Kdy jsem ho jen tak objala?

Zásadní je nebát se odpovědí, ty nám pomohou nastoupit cestu, vybrat jednu z možností, které se nám nabízí. Pokud budeme k sobě pravdiví, nebudeme sami před sebou utíkat do konformity, řekneme tím nahlas našemu životu ANO!

Já chci žít a ne přežívat, chci ve svém životě lásku, radost, bezpečí, důvěru, respekt, obdiv, úctu, povídání, milování, blízkost!

Přála bych si být s partnerem, který je se mnou jen proto, že se bojí zůstat sám, že se bojí změny, že jsem jeho známou jistotou? Nechtěla. Chci s někým být ne proto, že mě potřebuje, to se dostáváme do role rodič a dítě, ale protože chce. Protože je nám spolu dobře, máme rádi blízkost, která mezi námi je. Zároveň můžeme být ve vztahu svobodní, neztrácíme se v druhém. Jeden druhého můžeme inspirovat svým myšlením, cítěním, činy. Takový vztah je obohacující, je živoucí, cítíme v něm volnost a zároveň spojení. Jsme na společné cestě, ale každý na ani hledí svýma osobníma očima. Náš pohled nezakrývá druhému jeho vlastní a jedinečný výhled!

Pokud máme sami v sobě jasno a před námi se vykrystalizovala jedna z možností, která je v souladu s naší bytostí a vnitřním nastavením, je čas seznámit svého partnera s naší představou. Možná náš partner prošel podobným procesem jako my a i on má pro nás nabídku vztahu, který by si přál uskutečnit.

Jestliže zjistíme, že se naše představy potkávají, máme vyhráno. Často je však zapotřebí více času a společného ladění našich přání, potřeb, očekávání dalšího vývoje. Vztah je nyní křehký a potřebuje jemné zacházení.

Pokud má být cesta společná, partnerská, je důležité, aby se oba partneři ponaučili z této zkušenosti, opustili role oběti a pachatele. Zachovali ve vztahu to, co bylo pro něj přínosné a měli odvahu změnit to, co ve vztahu vázlo, stalo se rigidním a svazujícím. Opustit staré vzorce chování a otevřít prostor novým a společným prožitkům. Nelze zapomenout, ale je možné jít dál ruku v ruce. Minulost nechat minulostí. Na krizi, která od základu otřásla vztahem, je možné pohledět jako na zkušenost, která nám umožnila uvědomit si důležitost existence toho druhého v našem životě.

Jestliže jsme dospěli ke zjištění, že je naše partnerství mrtvé, že nevěra uspíšila nevyhnutelný rozklad našeho vztahu, byla tou pomyslnou poslední kapkou, nebo víme, že nedokážeme jít do vztahu plně, bez výčitek, že to tak ohrozilo naše fungování v životě, naše bezpečí, důvěru k partnerovi, že setrvávání v tomto vztahu by se stalo peklem pro nás oba, je nutné hledat jinou, svobodnější a přijatelnější formu vztahu.

Umožnit partnerovi, aby odešel a žil svůj život. Naše pouto se nemusí zcela rozetnout. Partnerská láska se může transformovat do jiného druhu lásky. Stále mezi námi může zůstat blízkost, podpora, úcta. Máme společnou minulost, děti, životní zkušenosti. Náš vztah nedefinuje pouze ta jedna část, která se nepovedla. Je zlomkem našeho prožitého vztahu, který mění naši budoucnost a umožňuje zrození vztahu, ve kterém se budeme cítit oba i se svými dětmi dobře.

Vnímat své manželství jako omyl či prohru, popřít důležitost našeho vztahu, léta, která jsme strávili po boku svého partnera, přivedli do vztahu děti, je znehodnocením naší vlastní existence. Nevnímejme svého partnera jen skrze jeho pochybení. Odložme křivdu, neházejme na něj veškerou vinu. To, co se stalo, nesnižuje jeho jinak dobré charakterové vlastnosti, kvůli kterým jsme s ním žily a vychovávaly naše děti.

Možná zaplatil příliš, ztratil něco vzácného, co možná v životě už nenajde. Třeba ho čeká něco jiného, stejně jako nás. Možná nepočítal s tím, že najdeme odvahu odejít a začít nový život, bez něj, tak jak byl zvyklý. Dejme mu pocítit, že to, že odcházíme z našeho partnerského vztahu, neznamená, že pro nás přestane existovat. Náš odchod není trestem, je příležitostí, odvahou jít do neznámých krajin. Buďme k sobě laskaví, udržujme a pěstujme nový vztah. Naše děti uvidí, že i přes všechny ty hádky, které slyšely, se mají máma a táta rádi, že se o sebe zajímají, dokážou spolu jít na kávu, popřát si k narozeninám, že nemusí volit mezi mámou a tátou. Dostanou tím od nás ten největší dárek. Naše rodina bude jiná, ale stále v ní bude blízkost.

K takovému vztahu není vždy snadné dojít a mnohým se to nepovede. Jeden z partnerů nezvládne vystoupit ze své ukřivděnosti, ublíženosti, nenávisti. Situace se může i otočit, ten kdo trpěl, začne žít nový spokojený život. Ten kdo vztah ohrozil, se odchodem partnera může cítit podveden a zraněn. Dojde k výměně rolí.

Změnit láskyplný partnerský vztah v jiný láskyplný vztah, není nereálné. Záleží však na obou partnerech. Jeden nezmůže nic, i kdyby se rozkrájel. Je to společné úsilí, práce, vůle. Upozadění zraněného ega a otevření se hlubšímu vnímání vztahu.

Jak se tedy vyrovnat s nevěrou a co s ní?

Na začátku cesty je pravdivost, upřímnost k sobě samému, odvaha, vnitřní dialog a ujasnění si, jak chci dál pokračovat ve svém životě, jak by měl vypadat v budoucnosti náš vztah, naslouchání přáním a představám partnera a společným budování vztahu, který může být pro nás a naši rodinu naplňující, bezpečný a významný. Ať už bude vypadat jakkoliv, bude náš a my se v něm budeme cítit dobře!

Jak pravil Nietzsche: " Vytvořte si takový osud, který můžete milovat"