Ztraceni v životě druhých

Čekala jsem na téma, které mne osloví a které se mnou bude rezonovat natolik, abych v něm spojila své vlastní zkušenosti a svoji terapeutickou praxi. Naslouchám příběhům svých klientů, jsem ponořená do jejich slov, emocí, otázek, hledání odpovědí a cesty ven z náročných situací, které v životě zažívají.

Otevírám se kouzlu okamžiku, kdy zpětně procházím své minulé prožitky a zkušenosti, které mne potkaly, které byly těžké v čase prožívání, ale jejichž nevyhnutelnost vedla k většímu pochopení sebe samotné, k porozumění, k odvaze být sama sebou.

Tento proces bych mohla nazvat - návrat sama k sobě, ke své celistvosti, vnitřní síle, své vlastní podstatě, k vlastnímu prameni.

Jak se to vůbec stane, že se sám sobě člověk ztratí a rozdrobí své osobité já v druhých lidech? Kdy k tomu došlo a jak? Jak je možné zapomenout na sebe, své potřeby, své sny, svůj život? Jak je možné, že potvrzení své existence jsme schopni jen skrze ocenění nebo kritiku druhých? Proč je naše jistota, důvěra a hodnota závislá na názoru a přijetí jiných? Proč je blaho druhých pro nás důležitější než naše vlastní?

Proč ostatním stále pomáháme, ulehčujeme jim jejich cestu, pečujeme o jejich tělo a duši, rozdáváme se jim, jsme stále obětavé, respektujeme bez výhrad jejich pravdy, postoje, klopíme zrak před jejich opětovným selháváním, které nás osobně zraňuje, upozaďujeme samy sebe, obětujeme sami sebe s pocitem, že ne já, ale ten druhý je důležitější než my samy?

Nevím, zda je tento fenomén výsadou žen nebo ženy mají větší sklony zapomínat v rámci svých rolí, které v životě zastávají, na důležitost svého vlastního života. Možná počátky tohoto ženského nastavení můžeme najít v dávné době, kdy ženskou přirozeností byla kooperace, pomáhající společenství a soudržnost, kterou sdílely s ostatními ženami, pečovaly o děti, potravu, teplo... Naproti tomu mužskou přirozeností byla konkurence, soutěživost, lov, boj o výsadní postavení, uznání, respekt, moc nad druhými. Jakoby se tyto dávné role, které byly nutností pro přežití, vtiskly a přetrvávaly stále v nás i přes zásadní změny společenského uspořádání.

Obvykle je tento postoj tak hluboce zakořeněný, že si ho žena ani vědomě nepřipouští. Dalo by se říci, že to, že myslí především na druhé, jí dělá radost, vnímá v tom naplnění a smysl svého života. Společností je přijímána, je soucitnou bytostí, která nikdy neodmítne pomoc druhému, chrání své děti do morku kostí, celý svůj život prožívá s ohledem na životy ostatních. Přehlíží svoji vyčerpanost a únavu, svoje potřeby odkládá na potom, zapomněla na své sny a zájmy, přestaly být pro ni důležité, dokázala by se snad i naklonovat, jen aby vyhověla ostatním.

V takové nevědomosti o důležitosti vlastní existence nelze žít věčně.

Mnohdy toto prozření přichází ruku v ruce s těžkou životní změnou - smrtí blízké osoby, rozvodem, odchodem dospělých dětí z rodiny. Smysl našeho života se otřese v základech. Stojíme před rozhodnutím co dál s našim životem. Jsme zmatené, protože najednou nevíme, kdo jsme, co chceme, jak naplnit prázdnotu našeho života, jak pokračovat v životě, když se cítíme odmítnuté, opuštěné, nejisté, osamělé. Naše péče a starost o druhé, naše prožívání života skrze potřeby druhých se stala zbytečnou, zmizela buď přirozenou cestou, nebo byla mnohdy i s nevděkem odmítnuta, stala se nepotřebnou a obtěžující.

Tuto existenciální krizi však můžeme prožít i jinak. Ocitneme se v situaci, kdy víme, že takto dál žít nemůžeme, vnímáme, jak nám život protéká mezi prsty, uvědomíme si plně, že jsme dlouhodobě nespokojené, frustrované, že necítíme žádnou radost ze života, že celý náš život se někomu nebo něčemu podřizujeme, že jsme v pasti.

Máme pocit, že nemáme právo se rozhodnout a udělat změny ve svém životě bez ohledu na všechny ostatní, naše děti, partnera, stárnoucí rodiče... V prvé řadě přece musíme myslet na ty ostatní!

Svírá nás strach při představě, že bychom měly udělat nějaké rozhodnutí, pouze a jedině naše vlastní rozhodnutí. Pochybujeme, zda postavit se samy za sebe není akt sobectví, bezohlednosti, zklamání druhých, ztráty všech jistot a zaběhnutých pořádků.

A hlavně nás děsí ta jednoduchá otázka, na kterou je pro nás tak nesmírně těžké odpovědět: "Co vlastně chci já?" Jak je možné, že vůbec nevím, co chci? Propadáme úplné beznaději. Když nevíme, co chceme, jak můžeme vědět, co máme udělat? " Až budeš vědět, co chceš, tak uděláš správné rozhodnutí." Tak, a teď je nám jasné, že z této pasti se jen tak nedostaneme.

A nastane chvíle, kdy si začneme samy sobě nalhávat, že to vlastně není tak hrozné, že ostatní jsou na tom hůře, že se to dá přežít, nic tak dramatického se neděje, možná to zbytečně zveličujeme, to se dá vydržet, ono to nějak dopadne...

A o čem takové uvažování je? Vede k jasnému závěru. Daly jsme přednost přežívání před spokojeným a naplněným životem, vybraly jsme si roli oběti před možností tvořit a realizovat své touhy a sny, znehodnotily jsme naše právo na vlastní cestu, odvahu jsme vyměnily za slabost, sebevědomí zabily otroctvím, sebehodnotu... není žádná sebehodnota, lásku jsme změnily v útlak. Staly jsme se směšnou a bezcennou loutkou na jevišti života druhých!

Chceme takto dopadnout? Určitě ne!

A máme první krok, jak z této pasti ven. Pokud nevím, co chci, začnu tím, co nechci!!! Jde to snadněji a rázem si odpovíme na to, co opravdu chceme, jaké možnosti máme, jaké rozhodnutí uděláme.

Avšak nesmíme zapomenout na to, že jsme poměrně dlouhou dobu nějak žily a to nejde změnit mávnutím kouzelného proutku. Chce to čas a trpělivost. Je to proces, který nelze urychlit, není to soutěž, kdo bude v cíli dříve. Je to hledání a poznávání, přijdou pochybnosti, někdy i návraty k starým programům, to vše je v pořádku. Na této cestě můžeme znovu selhat, ale to je zkušenost, která vede k upevnění našich rozhodnutí.

Je to o tom, naučit se být k sobě laskavý. Jít si svoji vlastní cestou, myslet na sebe. Žít si svůj život není sobecké. Je to láska k sobě, je to uvědomění důležitosti své existence, své sebehodnoty, sebejistoty.

Sobectví nemá se sebeláskou nic společného. Sobec bezohledně naplňuje své potřeby na úkor druhých, svých záměrů dosahuje skrze manipulaci s druhými, využívá ostatní ve svůj vlastní prospěch. Na ostatních mu nezáleží.

Kdežto ten, kdo sám sebe má rád, kdo nepochybuje o sobě, je si jistý sám sebou, zná svoji vlastní hodnotu, ten se raduje z úspěchů druhých. Takový člověk jedná ve svém životě autenticky, jeho myšlenky a činy jsou v souladu. Jedná a neočekává nic. Žije ze své vlastní podstaty, svého vnitřního pramene. Žije v harmonii sám se sebou, přebírá plně odpovědnost za svůj život, umí přijmout kritiku a dokáže se ponaučit ze svých chyb. Ocenění od druhých, pochvalu, vnímá jako třešničku na dortu, bez které se však dá žít a není záměrem jeho snažení. Jeho nezpochybnitelné místo ve světě je samo o sobě a on si je toho plně vědom. Nepotřebuje a nevyžaduje souhlas od ostatních. Takový člověk je inspirací, často hrozbou pro druhé.

Je sám sebou a zároveň s druhými! Jedině takový člověk je svobodný!

Jak se tedy neztratit v životě druhých?

Umět si odpovědět na otázku kdo jsem, co chci a jak si přeji žít svůj život. A to bez ohledu na věk, zkušenosti, situaci. Nikdy není pozdě!

Být k sobě upřímný.

Skutečně věřím, že druhému pomáhám nebo je to tak, že mu nedůvěřuji, že to zvládne a tak to raději udělám za něho? Nemůžu svojí nevyžádanou pomocí někoho brzdit na jeho cestě?

Jsem plně odpovědná za svůj život? Jsem si vědoma a jsem ochotná nést důsledky svých činů?

Jsem natolik silná, že ve vztahu jsem spolutvůrcem našeho my, ale zároveň se nevzdám svého já? Respektuji jedinečnost toho druhého? Nemám potřebu ho měnit k obrazu svému? Jsem inspirací pro druhé a pokorná se stále učit? Jsem schopná udržet si svoji svobodu a ponechat ji druhému? Umím být ve vztahu sama sebou a nebojím se vzájemné a otevřené blízkosti?

Nebojím se změn ve svém životě? Umím opustit jistoty a zdánlivé bezpečí, a říct svému životu ano, přes všechna rizika a pochybnosti, které musím podstoupit?

Vychovávám svoje děti v lásce, pocitu bezpečí? Jsem podporujícím rodičem při hledání a budování jejich jedinečné identity, chráním jejich ukotvení v tomto světě svobodně? Upevňuji v nich jejich svobodu, právo na vlastní cestu, nezávislost, sebehodnotu, sebevědomí, jistotu, důvěru, lásku k sobě i druhým?

Mám se ráda, taková jaká jsem? Věřím si? Přijímám se? Jsem k sobě laskavá? Těší mě můj život? Ráda poznávám sebe sama i druhé?

Jaké další otázky Vás napadají na toto téma? Jak žít svůj život s ostatními a přitom se nevytratit sama sobě?

Návrat k sobě! Můžete se víc v životě obdarovat než tak, že sama sebe naleznete?